Hospodští povaleči z Prahy na čundru v Gruzii I.

Na podzim 2014 jsme ve dvou vyrazili na skoro měsíční cestu po Gruzii. Plán byl vykoupat se v Černém moři a vidět štíty Kavkazu. Obé a mnoho dalšího se zdařilo bez újmy na zdraví či majetku. Autenticitu výletu zachycuje náš deník i s fotkami, může být někdy úmorný, každopádně čundr zachycuje chronologicky a bez příkras. Gruzie je nádherná! 

8.-9. září 2014 Praha-Katowice-Kutaisi

Několik pivek spravilo osmihodinové čekání na katowickém letišti, spolu s asistencí slušné polské policie, jež nás upozornila, že sezení na lavičkách tak, pivo v plechu popíjet nie. Zapadli jsme tedy nejdřív na točené tyskie do restaurantu kousek od letiště (pívo za 6 zlotých, 40 korun) a pak na parkoviště k hydrantu s komáry a plechovkama tatra nezná bratra. Zevrubná prohlídka na check-inu spolu s polskými travellery, Gruzínci s obřími zavazadly a čekání na let v 00:35 do Kutaisi.

9. 9. úterý – Kutaisi-Grigoleti

Let v pohodě, zaspala jsem všechno po tom dlouhém včerejšku, i stoupání, i klesání. Děkujeme Wizz Air Hungary a polskému kapitánu a posádce. Letiště v Kutaisi menší, vystavěné z bývalého vojenského letiště, tudíž sympatické, jak autobusák v Hradci. Fotit letiště se nesmí, fotku vymazat. Jasně. Bolševismus přetrvává. To bylo v ČSSR taky. Dost vysoká vlhkost vzduchu, teplo, svítá. Pasová kontrola v klidu, to v Polsku byla prohlídka v rámci antiterorismu důkladnější. Bagáž všem dorazila v pořádku. Svázali jsme dvě krosny a stan k sobě kvůli ušetření poplatku za dvě zavazadla do 32 kg v nízkonákladovém letu. 

Vrhají se na nás snaživí mládežníci, pracovníci turistického ruchu a že nám bezplatně poradí. Spasíbo, kde je směnárna a jak se dostat na východ od Kutaisi k moři, do městečka Poti. Vyměňujem eura za láry (100 eur=222 lari) a kupujem oficiální lístek u Gruzian busu směr Batumi na odbočku k Poti. Lehce mrholí, vlhkost neklesá, skoro tropy... Asfaltka poměrně dobrá, autobusák s minibusem plným cestovatelů většinou z Polska jede podle předpisů a opatrně. To kvituji. Míjíme baráčky jednopatrové, lehce ošuntělé a na jedno brdo až dvě, zasazené do velkých zahrad s většími, či menšími záhonky. Okolí lehce hornaté, zalesněné listnáči, občas borovicí. Podél železnice se pasou koně, po vesnicích vodí chlapi i ženský stáda krav. Hřbitov je plný hrobů s náhrobními kameny do výšky ramen s velkým obrazem zemřelého. Krchov plný zapíchaných obrazů. 

Vystoupíme u vesnice Grigoleti a vidíme šipku Hotel Central, je to barák betonový s občas cihlou, stejný jako ostatní, za 350 Kč na jednoho na noc, to berem. Vsjo rabótajet, paňmáma předvádí koupelnu. Jdu do kolen, teplá prohozená se studenou, sprcha s umyvadlem taky prohozený kohout, na dveřích cedule, ať použité toaleťáky házíme do koše, ne do záchodu, klasika. Můžem být rádi za ten záchod aspoň. Vytuhávám na první dobrou, na cestě přes 24 hodin. Standa zkouší místní pivo a gruziňák. Moře je teplé, vlny, červená vlajka vlaje, lidi i Karolína se koupou, na černé písčité pláži je lehce hegeš, na obzoru pluje tanker, jestli armádní, nevíme. Ale Krym a okupanti Rusové jsou blízko, přes Černé moře. (Touhle dobou vrcholí boje o východoukrajinský Doněck, proto jsme letěli přes Polsko, ne Ukrajinu.) Staník se vykoupal a kously ho hned tři medúzy velké, z toho třetí kousnutí bylo fatální a bolestivé. 

Doháníme spánkový deficit a kolem sedmé gruzínského času jdem omrknout západ slunce s ropným tankerem na obzoru. Lidi se furt koupou, jeden křičí „delfini“ a fakt že jo. Delfín poměrně blízko břehu se vynořuje s viditelnou hřbetní ploutví a ladně pokračuje podél břehu. Nevyskakuje sice nad hladinu, ale paráda. Povečeříme luxusně u paňmámy heteliérky, ubytko drahý sice 30 lari/os. (1 lari=12,50 Kč), ale jídlo od dvou lari za salát a přílohy: pečené brambory, rýže se zeleninou, maso=šašlik vepřový, trochu tuhý, se sladkou omáčkou, a pečená ryba místní s málo kostmi. Plus pivo – mimochodem výborné oproti polskému v Katowicích – plus konjak gruzinjak. V noci dost prší, ale cestovatelský pánbu se nad námi smiluje a ráno už je příjemně zataženo, vedro začne až v poledne. 

10. 9. středa – Grigoleti-Ureki-Chatvi

Snídaně švédského typu s gruzínským akcentem – v ceně ubytka – skvělá, nakopávací: jogurt bílý, müsli, ovoce, bílý chléb, máslo, tři druhy sýra, marmelády, mléko, čaj. Rozloučíme se a vyrážíme pěšky podél pobřeží směr jih, směr Batumi. Bordel, odpadky, pasoucí se krávy u moře, chlapík bez sedla naboso na koni. Staré přístaviště s obrovským rezavým molem je už dávno za zenitem. Na dlouhém molu se za časů rozkvétajícího průmyslu sovětské éry – cca 60 let zpátky – vozil z pevniny matroš na lodě a zpátky. Připlouvá stejně stará, rozpadající se zrezavělá bárka rybářská s rybama, u břehu už místňáci s poměrně zachovalými evropskými auťáky fasují ryby a éto rybolov. 

Pěšky dojdem do vesnice, u stánku koupíme 2litrovku chlazeného piva v plastu, OK, za 2 lari, pokecáme s týpkem-prodavačem. Vyhnanec z Abcházie (1996), vypruzený na Rusáky-okupanty, učí nás základní gruzínská slovíčka a dává tipy na hezká místa a my za mocného pocení se, sluníčka a vedra dorážíme do Ureki, letoviska mnohem barevnějšího, naž byla díra, kde jsme přespali. Ale těšíme se z toho, že od příletu vše klape. Dokonce narážíme na směnárnu EXCHANGE, vypadá jak pokladna na Matějské pouti, bliká světýlkama dokola nápisu, neonové zdobení, kurz stejný jak na letišti. Pohoda. 

Maršrutkou (sdíleným taxi s nápisem kam jede v gruzínštině, někdy ruštině, jež si odmávnete, a doufáte ve správný směr a nízkou cenu) z Ureki do Chatvi za přijatelných 3 lari/osobu se krásnou hornatou zelenou krajinou, podél moře (s jedním pívem na „nádru“ v Ureki i místním somrujícím Ferrym) přesouváme do pohodového městečka Chatvi – jsou asi čtyři odpol., vedro už není tak strašné. Vidíme ceduli „hotel“, tak tam míříme a narazíme na papírovou ceduli na plotě s nápisem fixou „kvartíra“. 

Holčina se dvěma dětmi u kvartíry rusky neumí, zavolá další a s tou se domlouváme na ubytku 10 lari/os/noc. OK. Paráda. Třikrát levnější než kúča včera v díře na pobřeží s hegešem. Berem dvě noci za 40 lari za oba. Spokojenost na obou stranách. Paňmáma Donari nám vaří kávu v hrnci nad plamenem v „polní“ kuchyni venku. Požvaníme o České republice, že se jí nráví architěktúra. No, nám ta vaše taky... Dáváme sprchu, teplá teče, ve sprcháči ve výstavbě – beton bez nahození, oblepená vyměněná plastová okna, můžem být rádi za takový luxus, nic proti. Vybalujem bágly na obstarožní postýlky, každá jiná, zrcadlo jak u babičky na českém venkově před sto lety, výzdoba a nějaké skříně veškeré žádné. Na zahradě hned před dveřmi gágají husy a nepřetržitě ječí malí chlapečci včetně maminky, kolorit Gruzie parádní.

Moře je blízko, procházíme gruzínským Chánovem, skoro vybydlené baráky, přesto obydlené, některá okna jsou plastová, jiná dřevěná, trochu našikmo, jak se kdysi původní panelák sesouvá, kus baráku cihla, kus vlnitý plech, každopádně skla jsou skla, žádné igelity, žádné okno nechybí. Prádlo visí na šňůrách natažených mezi barákama ve výšce čtvrtého patra. Cesty mezi domky hliněné, plné výmolů a louží, hlavní třída asfalt. Nechybí ani novější mercedesy, maršrutky kupodivu nejsou z roku raz dva, ale třeba 15 let staré minibusy pro 12-15 lidí s řidiči, kteří samozřejmě během cesty kouří. To bylo v Turecku nebo Řecku ještě donedávna taky, než to EU zatrhla. 

Opět oslavujeme splachovací záchody s prkýnky, teplou vodu ve sprše. To tu podle Standy v roce 1995, kdy tu byl, nebylo, díry do země tureckého typu. Po večerní koupačce v lehce rozbouřeném moři procházíme kamenitou pláží s oblázky oblými jak v Dánsku skrz hotel Oazis, ten zvenčí vypadá vybydleně, uvnitř areálu ochranka, bazén, rybníček, bary – ideál pro movité rekreanty z Ruska a asi i Gruzie. 

Paní domácí nás vede do špeluňky blízko hlavní třídy, a že tam dobře vaří. No, mají už jen kebab, což jsou dlouhé šišky mletého s cibulí a pálivým sosem a bílým chlebem. Přes hlavní v rozblikaném baru s blikající zahrádkou s rybníčky zkusíme brambory s masem výpečkovitým, hraje gruzínský pop. Další hosté jsou pod vedlejším budnikem šikmoocí Kazaši z Alma-Aty, jak Standa u fešné slečny zjistil. Somrují kočka i pes. Psů toulavých v Gruzii dostatek, hubených, občas pidlookých, nebo pajdavých, ale neagresivních. Pinglice rázná Stará Blažková nás vyráží před desátou, konjak na cestu nebude, došel. Prichadí závtra.

11. 9. čtvrtek – Chatvi

Spánek za asistence komárů. Opět prší a blejská se, ale jen přes noc. Ráno modrá obloha, husy gágaj a jen vylezem, už paňmáma zve na snídaní. Snídaně znamená kafe, pro mě bez sacharu, paňmáma jde do práce – učí na škole historii a iskústvo. Babička hlídá vnoučky, tatínek pracuje v Turecku. Nakoupíme si v obchodech na hlavní. Taxikář se ukáže jako odborník na minerálky, s gázem, bez gázu, a do toho nás furt cpe do taxíku do botaníčeskoj zahrady tady blízko. Standa z toho chytá nerv, nebyl v Turecku :-). Válečka u moře. Paráda. Jen delfíni z nevzhledné pláže v Grigoleti chybí. Klasický přímořský kolorit. Bárky s pivkem, občerstvením, hosté hrají deskovou hru kostky plus kolečka bíláxčerná. Standa se popere se slunečníkem na pláži, já statečně vytuhávám v kvartíře. Prší. Večer se potkáme u Starý Blažkový. Celou noc prší.

12. 9. pátek – Chatvi – Národní park Mtirala

Protože dopoledne prší, natáhnem slušivky a pěšky vyrážíme do Národního parku Mtirala. Vzdáleného údajně 7 km po silnici a dalších 7 km skrz park k restauraci. Déšť nás provází prvních pět kilometrů, pak ustává, za což děkujem, odbočíme k avizovanému vodopádu, nádhera, divočina a Národním parkem Mtirala šlapem lehce vzhůru už zpevněnou cestou. Divočina typu deštný prales, mandarinkovníky s plody nezralými, ořechy vlašské i lískové, jedno jablko, potulní psi, krávy všude, ptáčci zpěváčci, to vše nás doprovází po cestě lehce vzhůru. 

Vstup do parku je zdarma, v budce dřevěné sídlí uniformovaný strážce, instruuje nás, kolik km nám ještě zbývá, spasíba, zabloudit nelze, prastaré cedule plechové i dřevěné nám ukazují směr. Nádhera podél rozbouřené řeky s obrovskými kameny, kopečky s rozesetými políčky jak v Guatemale, na nich rozmístěné baráčky, idylka. Podél cesty pítka, kde nabíráme svěží vodu do čutory. Pes chundelatý se s námi na začátku parku skamarádí a doprovází nám s neustále vrtícím ohonem až k hospodě unitř divočiny, kde je i moderní dřevěné infostředisko o vzniku parku (2009). Dáme jedno pivo, pes zmizí, rychlý odočinek a mažeme zpět. Potkáme stádo koní, jen tak přeběhne přes cestu a zmizí v lese. 

Nahoru jsme šli pět hodin, dolů tři. Poslední kilometr je nekonečný, mně praskají puchýře na chodidlech, Standovi se podlamují kolena. U Staré Blažkové zouvám boty, kontroluji rány, piva v nás zasyčí, kebab zahučí a jsme totálně vyřízení. Blažková, majitel Arménec David a kuchář nám říkají „molodci“, a mají pravdu! Je tu i místňák z rána, který chtěl vyměnit svoji bundičku za moje armádní pláštěnkové pončo (díky, Kváko) a dostal za pokus o směnu brutální pojeb od Blažkové a spol. Gruzínská hrdost, přece... Dorazím domů dřív a děvočkám se omlouvám, že jsme zmizeli na celý den, neřekli kam a vrátili se až za tmy. Vaří kafe a radí, jak nejlépe provést náš další plán: Batumi a přeun do vnitrozemí. Říkám, že uvidíme ráno, jak nám bude, a lížeme si rány. Hospodští povaleči z Prahy na čundru v Gruzii.

Galerie fotek je zde