Pod širákem a stopem přes Malý Kavkaz - Gruzie II.

První dny v Gruzii jsme pobývali na černomořském pobřeží, z Batumi jsme se maršrutkami a stopem přesouvali přes opuštěné území Malého Kavkazu směrem na východ, do vnitrozemí. Spali jsme pod širákem, viděli historické pevnosti Gonio a Rabati, překonali dvoutisícový průsmyk v Adžárii.

13. 9. sobota – Chatvi-Gonio-Batumi

Vstáváme za jekotu čtyřletého Lazara (sic!) a jeho matky, babičky, která šije na šicím stroji na dvorku, dostáváme užitečné rady na cestu.

Maršrutkou přesun do Batumi na hlavák (po cestě z Chatvi u pobřeží Batumi zase delfíni, vyskakují nad hladinu. Nemusíme do batumského delfinária), orient jak vyšitý: zácpy, troubení, proplétání lidí mezi vozidly, stánky s kalkulačkama, jídlem, ovocem, botama podél hlavní třídy. Bágly dáme do úschovny zašité za krámy s hadrama, mezi obchody, směnárnou, stánky, zkušeně se ptáme „izvinítě, skažítě pažálujsta, gdě...“. Na třetí pokus trefíme zastávku maršrutek směr pevnost Gonio. (Zařická se hádá s místními: „...éto nět právda...“)

Sednem do městského linkového autobusu a načerno, protože nemáme průkazku a lístky se u řidiče neprodávají, se skrz hustě obydlené centrum s paneláky v posledním tažení za půl hoďky doplácáme ke kréposti Gonio. Dochované původní hradby římské pevnosti, údajně nejvýchodnější v Římské říši, centrum bájné Kolchidy (1500-1200 př. n. l.). Původní název Apsaros je prý odvozen ze starého řeckého mýtu o Argonautech. Dle legendy zde byl pohřben Apsyrtus, syn krále Aeta, zabitý Jásonem. Dále zde byl údajně ve 4. stol. pochován sv. Matouš evangelista, jeden ze 12 Ježíšových apoštolů. Vstupné zdarma pro „žurnalistu iz Češskoj respubliky“, Standa zlevněné za 2 lari. Paráda, dík. Uvnitř rozlehlého areálu muzeum s vykopávkami, květinový sad, mangovníky a kiwiovníky se zralými plody a zájezd turistů z Polska.

Zpět do Batumi obstarožní maršrutkou, kterou řidič v námořnické čapce opravuje už u kréposti. Čekáme na „výpravu“ - rodinku s dětmi a samozřejmě marška jedna chcípne na rušné křižovatce v Batumi. Dolévání vody do chladiče, který je děravý, roztlačování na pumpě, ale zdárně se za 1 lari/os. dopravíme do centra Batumi. V centru dáme předražené pívo (Staník chytá nerv, ale pohledy napíše, dokonce se s paní v kiosku dohodne, že mu je v pondělí hodí na poštu, která je dnes zavřená. Nechá jí samozřejmě prachy na známky a dýžko. Nakonec je neposlala...). V parku stojí žlutá cisterna s kvasem, ale nikdo ho neprodává, škoda, dali bychom si. Je tropické vedro.

Projdeme krásný, dlouhý, široký bulvár přímo u moře s nádhernou oblázkovou pláží plnou opalujících se lidí, pinčesové a kulečníkové stoly venku všem k dispozici. V ohradě labutě a pelikáni, ve velkých klecích papoušci. Na obzoru se tyčí moderní budovy: Abecední věž ve tvaru šroubovice DNA s gruzínskou abecedou – gruzínská Eiffelovka, Piazza. Ne nadarmo se Batumi nazývá Dubajem Kavkazu. Doplácáme se s ošoupanýma nožičkama na avtovakzal, vyzvednem u Chytrý báby z úschovny bágly a chytáme maršrutku do Machunceti. Protože jede za půl hoďky, stíháme pivka v nádražní špeluňce, kde somruje snad jediná somračka za celý pobyt, Rumunka taková s miminem v náručí, dostane pár lari. A jedeme do vnitrozemí.

 V Machunceti je historický most ze XII. století, kamenný, vine se nad řekou s průzračnou vodou tekoucí mezi zalesněnými kopci s rozesetými vesničkami. Nádhera. Ptám se babek prodávajících u mostu ovoce a med, zda se může spát pod širákem. Může, bez problémů, a dostáváme granátová jablka jen tak. Díky. Vytipujeme místo na bivak na loučce u řeky s výhledem na most a jdeme se najíst a napít do místní špeluňky. Vesničani nám radostně oznamují, že zrovna tady pracuje Čech ve firmě opravující protější budovu. Jdu se tedy na Čecha podívat, ale zrovna tu není, je sobota a nepracuje se. V pohodě přenocujem.

Stan nestavíme, máme připravenou celtu, kdyby pršelo. Ale nebyla potřeba. Ranní pohled na řeku, valící se mlhy a okolní kopce, za kterými vykukuje sluníčko, je úchvatný. Dáváme koupel v řece a u krámu na návsi posnídáme sladkosti a limču. Než mi laxní hospodský v krčmě zevčera uvaří kávu, asi po 20 minutách, přijede marška.

14. 9. nedělej – Machunceti-Keda-Šuakevi

Přískokama se skrz hornatou krajinou Malého Kavkazu přibližujeme k cíli Zarzma, kde má být kostel a pravoslavný klášter. Zda se nám to za den podaří, nevíme. Zatím kysnem na bohem zapomenutém místě v horách – Šuakevi a provoz tu moc velký není. Paní prodavačka-advokátka zaskakuje za sestru, které obchod na parkovišti u cesty patří. Moc velkou naději, že se dnes dostaneme, kam chceme, nám nedává. Uvidíme. Nakonec se jednou marškou přesouváme přes Adžárijské pohoří na východ Gruzie, cesta je dosti trnitá, hrbolatá, zdlouhavá, prašná, ale výhledy rozhodně stojí za to „utrpení“. 

Další přeplněnou marškou (kde musíme chvíli stát, než někteří spolucestující vystoupí) se dostáváme za Khulo, míjíme ještě jeden istoríčeskij mostik v Dondalo a končíme v horské vesničce, kde už dávno skončila asfaltka. Jede se složitě obzvlášť, když se míjíme s protijedoucími gazy, marškami i osobáky. Do toho náročného couvání do kopce, uhýbání do srázu, popojíždění po pár metrech se motají pasáci se stády krav, která ještě víc ucpávají provoz. Myslíme si, že v horské vsi skončila i naše dnešní pouť. Jeden obchod s pytli mouky a „pumpa“ s jedním stojanem a nic víc. Prašná cesta směrem nahoru do hor. Pár domečků, regulérní konec světa. Jeden pán nás chce ubytovat, stmívá se totiž, „my vsjo čelovjeci“ (to slyšíme za týden podruhé). Turisti z Litvy na „návsi“ s pumpou na vodu (pramínek tekoucí do žlabu) vaří na vařiči párky a dělí se s námi. Vtom jeden starší místní domluví s projíždějícím „konvojem“ tří dodávek s obchodníky z Turecka, že nás přes hory vezmou. Turci vesnicí projíždějí pravidelně některé dny v týdnu, vozí sem nějaký pašunk, zřejmě i nějaký odvážejí, protože všechny dodávky Ford jsou teď prázdné a jedou ve směru od Turecka. Žblebtají jen turecky, ani německy ne, a domluvíme se jen na krásné horské krajině, cigaretách, turecké muzice (co ji pouští z rádia) a že vepřový párek od Litevců ne, aha, paron.

Stoupáme strmými prašnými cestami mezi obydlenými domky-dřevěnicemi, které v českých horách stály před 300 lety, pokud vůbec. Zbité z prken, trámů, neizolované, schůdky zvenčí do prvního patra, tam „balkonek“ a obytná část. Dole asi chlívky. Těžký život, natož v zimě. Krávy se mění v ovce. Zatahuje se a vjíždíme do mraků. Na vrcholu 2025 m. n. m. - průsmyk Goderzi – se ještě můžeme kochat nádhernou scenérií s výhledem na nekonečnou záplavu kopců, než docela zmizí v mracích. Zato se nám naskytne další z apokalyptických výjevů Gruzie: rozpadlý plechový restaurant ze starých dob, asi 50. let minulého století. Monument v klasickém plechovém stylu s nápisem: Goderzi a výška 2025 metrov. Funční dřevěné kiosky a dvě „restaurace“, v jedné z nich se najíme na doporučení Turků, kteří se zde pravidelně zastavují při přejezdu hor. Míchaná vajíčka s rozpuštěným ovčím sýrem, chléb, maso z berana, pivo, platíme s horskou přirážkou 25 lari (!) a pokračujeme přes hory.

Míjíme jeden bivak s dodávkama a rozbitými stany, druhý se čtyřkolkami a stany. To už slušně leje a blejská se. Hromy se rozléhají jak v pekle. Překonáme hory a za tmy a bouřky sjedeme do údolí s vodopádem a bohužel musíme vynechat pravoslavné chrámy v Zarzmě na odbočce 1 km, neboť nevíme, co bychom si tam v tomhle nečase počali.

Dojedeme až do centra Adžárie: Akchaltsikche. Velké město, tady asi stan nepostavíme. Co budeme dělat, až nás Turci vyklopí, nevíme. Loučíme se a jako poděkování darujeme řidiči krabičky cigaret Sparta, s lodičkou. Už je vidět veliká pevnost Rabati, tyčící se nad městem, přímo pod ní na jedno zeptání se v baru najdeme krásné ubytko v motelu za 20 lari/osobu. Vyspíme se do růžova a ráno už neprší.

15. 9. pondělí – Akchaltsikche-Boržomi

Paňmáma nám ráno udělá kafe a pakuje nás ven v 9.30, zatímco naproti přes řeku ve škole začíná zkouška rozhlasu a pak se rozjede slavnostní zahájení školního roku s hymnou, proslovem, muzikou, fanfárami a „jistě“ všeobecným veselím školáků v uniformách. Na nádraží pod pevností necháme baťohy a stoupáme na prohlídku. Míjíme hospodu s vývěsními štíty českých piv Bernard a Pražačka (Bernard jede!) a už se sem těšíme. Pavnost Rabati je monstrózní, ukecáme vstupy zdarma na novinářský průkaz (opět) a rozhlížíme se z věží po kopcovité krajině s dvoutisícovými vrcholky. Rabati leží v 1000 m. n. m., na území sedmi hektarů a je nově zrekonstruována tak, aby aspoň trochu připomínala Jeruzalém. Mešita v Rabati vzdáleně připomíná tu v Al-Aksá a má pozlacenou kopuli. Dále jsou tu vidět maurské vlivy, pravoslavný kostel, římské lázně, udržované zahrady. Paráda. České pivo si nakonec nedáme, páč je 4x dražší než normální tady.

Máme dobrý čas, chytáme teda maršku a přesouváme se do 48 km vzdálených lázní v Boržomi. Je teplíčko, až moc, loudáme se po lázeňském městě rozloženém v kopcích kolem řeky. Zjistíme, že kvartíru pod 20 lari/os. neseženeme, rozhodneme se pro stanování za městem. Bágly klasicky necháme v úschovně na nádraží, najdeme místo pro stan za tratí a lázeňsky se procházíme.

Místo parku s minerálkou najdeme vstup do největšího národního parku v Gruzii, kam se může s povolením kvůli bezpečnosti a evidenci zbloudilých turistů. Projdeme Boržomi zase zpátky a ejhle, lázeňský park je blízko nádraží a našeho spacího místečka. Minerálka je dost mineralizovaná, jak Bílinská kyselka, nabíráme si do petky a čutory (díky, Kváko) do zásoby. U korýtka zdarma se tlačí místňáci s barely, paní ve stáncích podél kolonády ve výstavbě nabízejí prázdné petky i marmelády ze šišek. Fakt sorry, ale stačí, že se táhneme s ovesnýma vločkama, ještě s marmeládou.

Na kopec nad lázeňským parkem s výhledem na vodopád se vyvezem plechovou lanovkou s partou Poláků – jak jinak, Polsko všude. Ruské kolo („vertikalnaja maršrutka,“ Standa) na vrcholu je klasický ruský smysl pro estetiku. Dolů jdem po modré a u tabule se dozvídáme, že město vzniklo roku 1829, když zde carští vojáci objevili bublinkatou vodu. Rezort byl oblíbený také bratrem cara Alexandra II. - Michailem Romanovem a po další jejich příbuzné je pojmenován pramen – Jelenin. V „zahradní“ restauraci s chatrčí a dřevěným oplocením u bábušky u trati konečně ochutnáváme lilek s ořechovo-česnekovou náplní (baklažany s oriechami), vyzvednem bágly a jdem postavit stan. Posilníme se pivkem v 2,5litrové petce a podaří se nám to právě zavčasu, protože skoro celou noc leje jak z konve. V noci žádný problém.

Více fotek naleznete zde

Poděkování patří také firmě Bushman, která nás na cestu oblékla.