Pětitisícovky Kavkazu, víno v Telavi a přeplněné vlaky poslední třídy - Gruzie IV.

Vystoupání na pětitisícovku Mt. Kazbeg se nám splnilo, štíty Kavkazu se nad mrakem ukázaly v plné své kráse, na ledovci jsme se koulovali. Zklamání z vinařského kraje kolem Telavi, strastiplné putování přecpanými vlaky páté třídy, několik nocí za sebou zabahnění pod širákem.

19. 9. pátek – hora Kazbeg 5047 m. n. m.

Kočka, nad kterou jsme se večer smilovali a dali jí najíst a vzali ji dovnitř na noc, neboť teploty klesly k nule, v noci dělá čurbes popolejzáním, šplháním po závěsech, štracháním v jídle, že ji musíme vyhodit na mráz. Nedá se nic dělat, to bychom se nevyspali.

Budík sice zvoní v půl sedmé, ale venku je velmi nevlídno, mraky se válejí už na úpatí hory. Vytuháváme do devíti, balíme zásoby jídla, vody, baterky, nože, pláštěnky, náhradní oblečení a za deště vyrážíme směr nejprve kostel na prvním kopci. Chrám Sameba Tsminda – Svatá Trojice ze 14. století je ve výšce 2200 m. n. m. V dobách ohrožení se poklady převážely do Sameby do bezpečí. Dnes sem taxikáři vozí líné turisty. Zplavení taxiků napočítáme 22. Od Sameby delší, zato horší cestou směřujeme nahoru úvozem. Přidá se k nám krásný bílý kavkazský ovčák s ušima kupírovanýma u hlavy, pojmenujem ho Vlk, a provází nás celý den. Hraje si s mýma huňatýma růžovýma ponožkama, který mám nasazený místo rukavic.

Napojujeme se na skupinku Ukrajinců s báglama obrovskýma, obzvlášť holčina má velký problém a chlapíci na ni musejí čekat. Po třech hodinách nepřetržitýho stoupání v mraku, kdy je vidět jen na 30 metrů, a občasného deště dorazíme ke kamenné kapličce Sabertsce – Arsha pass ve výčce 2940 m. n. m. Jsme hotoví, ale ještě to jde. Máme štěstí, mraky jsou pod námi a občas vykoukne sluníčko a ukážou se okolní vrcholky a dokonce i zasněžený Kazbeg. Šlapem dál směr ledovec Gergeti cestou už ne tak strmou a už jen po kamenech. (Až ke kapličce místo kleče rostly nízké rododendrony, bodláky, lezl střevlík, pes Vlk sežral jednu kobylku, se kterou si nejdřív chvíli hrál. Je to pašák, běhá po kamenech jak kamzík, když dáváme přestávky na pití a občerstvení: já vločky, chalvu, jablko, hořký čaj, Standa konzervu Hamé ještě z Prahy, Vlk si schrupne stočený do klubíčka.)

Míjíme kovový křížek s cedulkou na paměť tří horalů (ročníky 1972, 1968, 1995), které zde v lednu 2013 pohřbila lavina. Zdržuju se kocháním se a focením panoramat, že mi Standa s Vlkem mizí. Zdravím se se čtyřma horalama, kteří se s brýlemi proti sněžné slepotě a hůlkami, cepíny, stany a spacáky vracejí seshora, kde po výšlapu na vrcholek přespali v meteorologické stanici Betlehemi hut. Ta už je ovšem za ledovcem, na jehož překonání nemáme výbavu. V horské divoké bystřině (tekoucí od ledovce) Sabertse Standa nabere vodu, přeskáčem ji přes kameny a už jsme u bivakového místa. Bivak site je plocha s místečky na stany chráněnými kameny navršenými nad sebou ve třech řadách. Cedule Don´t liter, a toť vše. Zvedáme se ještě výš a už se nám ukazují první koláčky sněhu mezi kameny.

Hora se nám odmění za námahu a ukáže nám nejdříve postupně okolní zasněžené čtyřtisícové vrcholy i protější kamenné třítisícovky a nakonec se objeví i sám Kazbeg – hora, kde byl údajně přikován Prométheus za to, že ukradl bohům oheň. Podobně jako gruzínský král Amirani za to, že zpochybňoval boží všemohoucnost. Amirani bydlel nedaleko jeskyně Betlemi ve 4000 m. n. m., kde žil jako poustevník, měl několik svatých předmětů jako např. zlatou kolébku – kdo na ni koukl, oslepl. Rozhlížím se po té neskutečné kráse, kolem dokola nekonečné štíty kavkazských hor, pod námi rozeklané údolí s potokem, v naší úrovni ledové pole. Mraky pod námi, anebo se valí ze severo-východu, občas milosrdně vykoukne sluníčko. Jsme zpocení, takže zima nás netrápí. Ale když zastavíme, fučící vichr je znát. (Pod kalhotama máme tepláky, jinak mikinu, bundu, na hlavě šátky, kapucu, na rukách ponožky.) Při pohledu na špičky hor se rozbrečím :-)

Je 16:30, cesta nahoru nám od baráku trvala 6,5 hodiny s přibližným převýšením 1700 metrů. Musíme myslet na včasný návrat, pokocháme se a spolu s Vlkem mažeme dolů. Nahoru se bivakovat chystají tři Rusové ze Sibiře, postarší pár z Ukrajiny, co je celý nadšený z Čechů, protože v Česku žili a porodili děti, dále dva dědoušci mezi 60kou-70kou ve skvělé kondici. U kapličky nám Izraelci nabízejí jídlo z kotliku, které si klohní na ohni, s díky odmítáme, pokecáme a jdeme. V kamenitém srázu se klasicky drží mrak, sbíháme jen tak tak.

Chrám Sameba obcházíme ze druhé strany, než jsme šli ráno, a vidíme další strážní bašňu kamennou. Úzkou stezkou jdeme spolu s pasákem a stádem krav, krávy dost překážejí. Pasák hrál fotbal za Jaroslavl, bavíme s o hokeji a letošním finále mistrovství světa v hokeji, zná české mužstvo, my zas dřívější sovětské hokejisty: Fetisov, Larionov, Krutov. Za tmy spolu s Vlkem nakoupíme v Minimarketu předraženém u báby, co neumí pozdravit, jídlo a každý 2,5litrovku piva. Pivo vypijem na šťastný návrat bez újmy na zdraví. Vlk se uvelebí u nás na zahrádce, dostane mlíko s ovesnýma vločkama a vodu a spokojený, schoulený do klubíčka usíná. My taky. Zvládli jsme to. Celkově za deset hodin.

20. 9. sobota – Kazbegi

Odpočinkový den. Venku je zatažíno, hora je v mraku, na vršku by horalům mělo svítit sluníčko. Vypravíme se pro minerálku k prameni, brutálně zmoknem a jsme zvědavi, zda nám mokré hadry stihnou do zítřejšího odjezdu uschnout. Kdybychom paňmámě neřekli, ani by topení nezapnula. K večeru je něco nad nulou.

21. 9. nedělej - Kazbegi-Tbilisi-Telavi

Na odjezd nám samozřejmě svítí sluníčko, hlavně že nám oblečení jakž takž uschlo. Marškou se v půl druhý objevíme ve Tbilisi. Na hlaváku v zamatlané nádražce pojíme masa, saláty a brambory. Dáme pivko, kafe, v bankomatu v bance vyberu lári bez problémů a hurá do metra. Na plastikovou kartičku pro vícero použití za 2 lari se nahraje lístek za 0,5 lari (=50 fáry) a jedem nejdříve po povrchu, pak pod zemí na jiný autobusák, odkud nám jede marška na východ Gruzie - do vinařského kraje, do města Telavi. Marně k večeru pátráme po vinném sklípku, i když vinohrady jsou všude okolo. Koupíme si pivo na spaní a na mítině v lese se poměrně dobře vyspíme.

22. 9. pondělí - Telavi

V noci sprchne jen malinko, že to ani nezaregistruju, sbalíme krámy, už jsou pěkně zabahněný, a vydáme se na procházku zrekonstruovaným centrem Telavi v oblasti Kachetie. Nádherná tržnice s domácími produkty na nádraží. Koupíme na cestu kus koláče kravského sýra, mléko čerstvě nadojené do petlahve, kozí rohy nakládané, chleba. Pořád pátráme po sklípku, taxikáři nám poradí nedalekou vesničku Kisichevi, kam nás marška za půl lári dopraví. Kolem poledne už popíjíme v gruzínském vinařském závodě Schuchmann Saperavi Rosé v lahvi, žádné rozlévané se tu nevede, moderní závod. Jsme docela zklamaní, čekali jsme nějakou klasickou Moravu... Výhledy na pohoří Velký Kavkaz, které se vine po celém obzoru v dáli.

Pěšky putujem skrz dvě vesnice s běžným koloritem známým od nás: chlapík čumí na lavičce na jakoby návsi pod stromy, další na lavičce u marketu. Hroznová vína na skoro každém plotě, palma aspoň jedna zasazená v každé zahradě. Na dětském hřišti s houpačkami z 50.-60. let je mimo jiné prolézačka, jako byly u nás zeměkoule, než je EU zrušila, ve tvaru kosmické rakety. Skoro v každé garáži díra na opravy aut, jednu fotím a pán mi pyšně ukazuje veterána zaparkovaného v garáži. Na hlavní stopujem maršky a nastává nejdelší přesun z východu země na západ.

Z Telavi do Tbilisi, metrem na vlakové nádraží. V průchodu na metro je půlkilometrová řada obchodů s botama. Boty, boty, boty. V dalším průchodu zase paní ve výloze šijou na šicích strojích, opravují, zašívají. Vlak naším směrem, do Kutaisi, ujel před pěti minutama. Další do půli cesty, do Kašuri jede za hoďku. Přijede vlak, opět 5. třída za 1 lari na osobu, a začíná tuhý boj o místa. Báby s taškama napěchovanýma proviantem, kýblema se švestkama, tu matrace, se cpou nejvíce. Vědí proč. My než se s našima upocenýma krosnama rozkoukáme, jsou všechny sedačky obsazené. Jdu nakrknutá na bágl na zem, Standa ještě víc naprdnutý stojí v chodbičce mezi vagóny. Čekají nás tři hodiny, 100 km. Během jízdy opět procházejí paňmámy s cukrovinkama, pitím, pečivem, novinama, chlap se šampónama, které naházené v průhledných igelitových pytlích prodávají. Neodolám a kupuju si perníčky a karty s gruzínskými králi a královnami.

Navečer jsme v Kašuri, pivo a káva u paní v budniku na peróně. Potkáme mladé Němce, kluk s holkou, co se vrátili z několikadenního přechodu Kavkazu ve Svanetii i na Kazbegu. Chudáci jsou totálně down a jedou si odpočinout k moři. Ptám se, jak se v Gruzii dorozumívají. Holčina umí trochu rusky a jinak prý používají spoustu obrázků, asi piktogramů. Najdeme si místo kousek za nádražím a spíme druhou noc za sebou pod širákem. V noci po mně lezou nějaké breberky, jedna mě kousne dovnitř ucha, posouvači posouvají a až pozdě v noci přestanou šíbovat nákladníma vlakama a vagónama.

Za poskytnutí outdoorového oblečení děkujeme firmě Bushman. Bunda sem, bunda tam :-)

Podrobné informace o Gruzii naleznete na specializovaném serveru Sakartvelo.cz.

Galerie všech našich fotek z Gruzie je zde a zde.

Slovník důležitých výrazů:

děkuji - madloba

tyla švidobisa - dobré ráno

kamardžubas - ahoj

araplis - není zač

kaumardžos - na zdraví