Podél Jižní Osetie na Kavkaz spoutaného Prométhea, Gruzie III

Po deštivé noci pod stanem v Boržomi se vlakem přes Stalinovo rodiště Gori přesouváme ke skalnímu městu v Uplisciche, dále do historické Mcchety, sídla pravoslavné církve, přes Tbilisi na Kavkaz - k hoře Mt. Kazbeg, kde byl údajně připoután Prométheus. 

16. 9. úterý – Boržomi-Uplisciche-Mccheta

Dáváme si budíka na šestou, jak málokdy, pobalíme mokrý stan, bágly a šlapem na vlak v 7:05 směr Gori, Stalinovo rodiště. Potkáváme paní s taškama, co nám skřípavým hlasem po blátivé cestě něco vypráví (jak jede do nemocnice na operaci do Tbilisi, ať jí Standa pomůže s jednim uchem u tašky, proč jsme nebyli ve Vardzii, jéžiš marjá, jak jste mohli vynechat Vardzii, pojďte, pojďte, jede to v 6:45, no, z tý musej mít doma radost) a vyprávět přestane asi po hodině jízdy. Vlak v pohodě jede v 7:05 opravdu do-oo-oost po-ma-lou rychlostí, se nedivim, že 80 km do Gori potrvá 3 hodiny. Za 1 lari na osobu, no, neber to. A ten kolorit, o přestávkách nastupují prodavači placek, sušenek, oříšků, novin, karet. Pán naproti mně mi odsype z černých semínek zabalených do kornoutu z novin, ze kterých nedokážu oloupat obal, kuckání. Pán to vidí, přisype mi ještě zbytek, a žvýkačku jestli nechci. Paní vedle zas vytáhne placky plněné masem z domova a už mi také nabízí. Díky. Chceme do Gori, ale co tam? Do Stalinova muzea (rodného domku, nad nímž je postavena svatyně) fakt nemusím a Standa už tam před 9 lety byl.

Gori tedy pouze míjíme a vystoupíme až na třetí zastávce, kde má být podle našich výtažků (ze stránek Sakartvelo www.sakartvelo.cz – o Gruzii, v češtině) pohanské městečko vytesané do skály: Uplisciche. Nádražní čekárna s pěticípou hvězdou má propadlou střechu a tak vypadá i celá vesnice, kterou procházíme po prašné cestě 2 km ke skalnímu městu vytesanému do pískovcového masivu cca 2-1 tisíc let př. n. l. A opuštěno bylo v 19. století. Z původních 700 obydlí jich zbylo 150, byly zde chrámy, společenské budovy a obytné domy, studny, vodovodní systém, městská brána, ulice a opevnění. Zachovala se i tesání do stropu, dříve byly stavby doplněny dřevěnými prvky. Býval tu i padací most a příkop, stejně jako hluboká jáma sloužící jako obětiště zvířat. Hlavní náboženskou budovou byl chrám boha Slunce, dále se uctívali pohanští bohové půdy, podzemí, vody. Na vrcholku byl v 10. století vystavěn pravoslavný kostelík. V klidu si sami (opět zdarma, žurnalisti z Prahy, díky) prohlížíme film v muzeu s vykopávkami, prolejzáme džuzny ve skále, dokud nedorazí autobus pro změnu Poláků a jak mravenci se rozlezou po skalním městě. A je po klidu. Mizíme tunelem, kterým stejně mizeli obyvatelé před válečnými nájezdníky, Araby, Turky, apod.

Objevíme se zas na nádraží a vlak směrem Tbilisi prý že jede za osm hodin, za čtyři maršrutka. A pak že odjezdy maršek nemají systém... Nezbývá nám než vyčkat celé odpoledne za lehkého, setrvalého deště a prudkého ochlazení na lavičce pod stříškou u obchodu, čekárna bez střechy něrabotajet, a pozorovat nudný kolorit ospalé, prašné vesnice. Místní blázen chytá běsy, střídavě se tluče do spánků, nebo vykřikuje čiačuri směrem k chlápkům sdruženým v „klubovně“ vedle krámu, občas bere kámen, zase křičí. Rodiče si vyzvedávají děti ve školce přes ulici, pasáci oslů vodí oslí spřežení s vozíkem naloženým trávou. Desetiletí chlapci a děvčata jdou ze školy, jeden snaživě navazuje konverzaci v angličtině. Projíždějí dva vlaky nákladní za celé odpoledne. Cesty kamenité, teď už blátivé, domy nedostavěné, tu cihla, tu plech, tu díra, neutěšenost na každém kroku. Ale ženský vyrazí načesané, upravené, boty na podpatcích a nesou se s grácií apokalyptickýma uličkama.

Místo marškou se osobákem přesouváme k Mcchetě-předměstí Tbilisi. Máme kliku, opět, po 200 metrech nás osloví chlap, jestli hledáme gostinicu, da a za kolik? Smlouváme to nakonec za 15 lari/os. a budeme tu dvě noci. Hurá. Regenerace před trekem na Mt. Kazbeg je třeba. Paňmáma, lehce kyselá z usmlouvané ceny, předvádí vyvoněnou koupelnu, kachlíky, sprcha, pračka, vsjo rabotajet, velký pokoj a terasu s výhledem na okolní zalesněné kopce a chrám na vrcholku. Spasíba a šup do sprchy, vyvěsit mokrý stan a vlhké batohy, vysprchovat se v horké a hají. Standa ještě vyráží na večerní průzkum terénu a při cestě zpátky nemůže trefit správná vrata, žádný poznávací bod, všechny brány stejné, dřevěné s vyřezáváním, nakonec se s pomocí souseda, kterému už se kvartýruje do baráčku, doplazí domů.

 17. 9. středa – Mcchtea, Tbilisi

Spánek spravedlivých. Standa se ráno chystá na výlet do Tbilisi, fotit si trolejbusy a metro. Zůstávám v Mcchetě, odpočinek. Město je v okolí katedrály Sveti Cchoveli nově zrekonstruované (2008-2010), kamená dlažba, dřevěné a zděné fasády, jak v okolí Pražského hradu, klídek, pěší zóna. Bydlíme přímo na ní s výhledem na první křesťanskou katedrálu v Gruzii, křesťanství bylo v Gruzii prohlášeno státním náboženstvím r. 337. Po Arménii (301) druhý křesťanský stát na světě.

Dnes je Mccheta hlavním sídlem gruzínské pravoslavné církve. V chrámu Sveti Cchoveli se nachází Kristovo roucho. Dle gruzínské hagiografie pobýval v 1. stol. n. l. gruzínský Žid z Mcchety Eliáš v Jeruzalémě, když byl Ježíš ukřižován. Eliáš koupil Kristovo roucho v Golgotě a přivezl jej do Gruzie. Potkal sestru Sidonii, která jen se dotkla roucha, zemřela. Třímala roucho tak pevně, že ji museli pohřbít i s rouchem. A to místo jejího věčného odpočinku jsem viděla. Musela jsem si zahalit ramena šátkem z bedny před vchodem, v katedrále a okolí fungují mniši a velmi pobožní křižující se a líbající stříbrnou desku zakrývající hrob uvnitř. Zevluju před chrámem, přijíždějí turisti z Německa, Švédska, Ruska a samozřejmě Polska. Babka žebrá, je poměrně úspěšná, z každé skupinky jí někdo něco dá. Když ne, nestydatě nadává a lakomce proklíná. Zatím jedinou žebračku jsme potkali na nádraží v Batumi, Gruzínci jsou na žebrání moc hrdí, asi. Na obzoru jsou hory s podzimně zbarvenými stromy a na vrcholu každého kopce obvyklý křížek, na jiném chrám Džvari.

 V parném odpoledni se vydrápu ještě na zříceninu asi 4 km za městem, zřícenin dostatek, doma na terase ošetřím bolavé ťapky a odpočívám před zítřejším přejezdem na Kavkaz. Standa se navečír vrací s lahví stáčeného piva a pln dojmů ze Tbilisi. Projel si dvě trasy metra, všechny stanice, naučil se „dveře se zavírají“: kerebi iketebab šenguri-sadguri a zapařil i s místními opilci v nádražce na hlaváku. V noci prší.

 18. 9. čtvrtek – Mccheta-Tbilisi-Kazbegi

Vstáváme do zataženého rána a v dobrém čase po osmé hodině vyrážíme na maršrutku do Tbilisi za 1 lári. Město převeliké, leč moderní – v rámci možností. Marška narvaná, že nejprve stojíme, studenty a pracovníky cestujícími do Tbilisi, vzdáleného od Mcchety asi 10 km. Je zataženo a poměrně chladno. Na nádraží Didube máme zase neuvěřitelnou kliku, jen co vylezem z jedné maršky, rozkoukáváme se, chceme rozměnit eura, už troubí další marška a řidič: kam že prej jedeme. Do Kazbegi. Tuk šup šup, nastupte si. Za 10 lari/os. nás spolu s dalšími čtyřmi bez přestávky veze 2,5 hoďky na Kavkaz. Od půli cesty kopírujeme hranici s Jižní Osetií, v cíli budem 10 km od hranice ještě s Ruskou federací.

Krásná krajina podél řeky, obří vodní elektrárny a nádrže Zilinvali. Okolo mají být 2,5tisícovky, ty ale nevidíme, jsou schované v mraku. Asi v jednu jsme v horském městečku Kazbegi/Stepansminda. Řidič nás rovnou veze do guesthousu Mira ([e-mail], tel. [phone]), rozšafná pani domácí nabízí kávu, čaj, bonbony, dává tipy na výlety a ubytko za 20 lari/os./den. No, co máme dělat. Se snídaní za 25 lari. Vyrážíme hned na výlet do nejbližšího místa: Pansheti se strážnými vežami a rozpadlými kamennými domky. Pocestný: kouzelný dědeček z gruzínské pohádky mezitím, co se drápu ke 3 křížům na kopečku za věží, radí dole Standovi ještě cestu k vodopádům. Vidíme teda za chvíli i vodopád.

Okolní vrcholky se topí v mracích, hora Kazbeg 5060 m. n. m., kam byl podle legendy připoután Prométheus, se nám ještě neukázala, menší kopce ano. Občas sprchne, jsme zabaleni do slušivek, šátků, místo rukavic huňaté ponožky. (Paňmáma Natia tvrdí, že takováhle zima tu zatím přes léto nebyla, a pouští nám v pokojíčku s palandami kamínka „po gruzínsku“ - topí sporadicky. V poledne bylo 11 stupňů, v noci bude nula, a to je „base camp“ ve výšce „jen“ 1750 m. n. m.). Po cestě zpět narážíme konečně na minerální pramen a bazén u něj. Minerálka tryská z hadice do barelu a je dobrá, nabíráme si do foroty do čutory. Je taková zima a tak ledová voda, že se Standa odváží ponořit si do bazénu jen ošlapané nohy. V městečku seženeme proviant s horskou přirážkou (už chápem, proč si místňáci vezli levnější nákupy – hlavně chleba – marškou z Tbilisi), navečeříme se na verandě, pak v pokojíčku, popijem a chystáme se ve 21 hod. na kutě. Budík zvoní v 6:30. Kéž se Kazbeg smiluje nad nebohými zevláky z Prahy a ukáže se nám aspoň na chvilku v celé své kráse.

Galerie všech fotek je zde a zde.

Oblečení Bushman celou cestu vydrželo bez úhony bez vyprání, děkujeme.

Slovník důležitých výrazů:

děkuji - madloba

tyla švidobisa - dobré ráno

kamardžubas - ahoj

araplis - není zač

kaumardžos - na zdraví