Pohřební hostina v Čiatuře, postapokalyptickém městě lanovek smrti - Gruzie V.

Plánujeme návštěvu města, kde již Stalin nechal před více než šedesáti lety postavit lanovky místo MHD. Dodnes v Čiatuře z původních 42 linek polovina funguje. Přijali jsme pozvání na pohřeb, kde jsme si pochutnali na gruzínských pochoutkách a nápojích. Několikátá noc pod širákem, tentokrát okořeněná srážkou s agresivním opilcem a šílenou průtrží mračen. Jako bonus návštěva Prométheovy jeskyně s říčkou a obrovskými stalagmity a stalaktity.

23. 9. úterý – Kašuri-Zestaponi-Čiatura

S budíkem na 7:15 se rozlámaní po druhém spánku pod širákem za sebou na nádraží sbíráme na vlak, který jede v 8:00. Tentokrát si sedneme a jedeme příjemnou krajinkou, za půl lári za oba se dohrkáme v 10 hodin do Zestapone, na marškovišti fotka a pokec s taxikářema a marškou hurá do Čiatury. Města s lanovkami používanými jako MHD, nebo pro dopravu horníků do práce – dolu na těžbu manganu. Lanovky jsou z 50. až 60. let minulého století, doposud funkční, i když v dost děsivém stavu. Prorezlé, děravé, démonické.

Z původních 42 linek křižujících město v údolí a spojujících centrum s paneláky v kopcích jsme jich projeli osm, včetně té hornické. Lanovky v Čiatuře fungují na bázi kyvadlového systému, obě kabiny jsou na stejném tažném laně. Kabina, která se elektrickým motorem spouští dolů, svou váhou pomáhá vytáhnout nahoru protější kabinu. V kabinách není brzda, takže když se lano utrhne, lanovka spadne.

Byli jsme varováni, že je město Čiatura jak vystřižené z apokalyptického filmu, tak jsme se těšili, ale bohužel není. Naopak působí velmi sympaticky, říčka dole, šílené poloobydlené paneláky na vrcholcích okolo, rozpadlé nefunkční nádraží, lidi rusky nerozumí, ani nemluví, parádní počasí, sluníčko se směje nad vrcholky okolních kopců, mezi nimiž nepřetržitě jezdí zrezivělé lanovky sem a tam. Ochutnám místní kebab, výborný, v bufetu dáme pívo. Když jdeme přes most přes řeku najít nádraží, zjistit zítřejší spoje a pro dnešek uschovat batohy, nejen že zjistíme, že nefunguje, i když vlaky tu staví, ale zároveň se přimotáme k pohřební hostině pro 400 lidí v polorozpadlém kulturáku taky ze 60. let. A že nesmíme odejít, dokud se nenapijeme na paměť zemřelého. Začíná se vínem (perlivým – to se pije na pohřbech), pokračuje konjakem a jídlem.

„Kušajtě, kušajtě,“ neúnavně nás pobízí Amir a my ochutnáváme lososa a další dva druhy ryb, jatýrka, sýrečky kravské i ovčí, balkánské, kaviár černý a červený, olivy, beraní rohy, sladkou, slanou pohanku. Darujeme jim na oplátku cigára Sparty a už se máme pakovat, než dorazí smuteční hosté. Díky a mažeme.

Ještě že máme základ z pohřbu, protože těžko říct, jestli bychom se bez toho odvážili do všech lanovek a prohlédli si Čiaturu seshora. Když se dostatečně najezdíme lanovkama buď za pakatel, nebo hornickou zdarma, zkoušíme kolem šesté chytit maršku k cervki na kopci, kde se nám určitě podaří najít místo k rozbití palatky, jak radil pozůstalý - Amir.

Marška žádná naším směrem nejede, chytáme lanovku na jeden z kopců (děžurnaja už nás zná: „Ješčo raz?“) s krásnými výhledy na údolí, město, okolní kopce, rozbitý bývalý kulturní poloamfiteátr a západ slunce nad tím vším. Chystáme se popít pivo v petce, co jsme si přinesli sezdola, pozdravili jsme švýcarský postarší pár v karavanu, který tu už několik dní bivakuje, slíbili, že se stavíme na pokec. Celou idylu pokazí ožralý Gruzínec, který s námi chce nejdřív popiť naše pivo.

Ne.
Tak vy jste tady hosti a nedáte mi napít?! Dej mi aspoň cigaretu.

A tak dál se stupňuje jeho agrese, až to vzdáváme, balíme narychlo saky paky, a když se trochu vzdálí s kumpánem směrem k polorozpadlému amfiteátru s řeckými sloupy – jediné únikové cestě, mizíme v roští. Najdeme si úkryt na skrytém místě, máme trochu nahnáno, ale nějak strach za pomoci pivka, za neustálého šeptání, zaženeme a v polohách z kopce dolů jakžtakž usneme bez palatky. Krásná hvězdnatá obloha s Velkým vozem nad námi se v noci brutálně zatáhne a začne nepřetržitý slejvák. Přikrýváme se celtou ze spacáku a pončem, což samozřejmě promokne a my jsme totálně durch – věci, oblečení, batohy, spacáky, stan - ještě než začne svítat. Třetí noc za sebou venku, tahle ovšem tristní.

24. 9. středa – Čiatura-Kutaisi

V sedm ráno to vzdáváme, mokré spacáky a stan balíme do mokrých batohů, zkoušíme se dospat já v amfiteátru na betonové zemi, Standa v náboženském přístřešku s oltářem a cingrlátky, nemá to cenu, jdem na první ranní lanovku dolů. Úplně promočení a znavení. Zmrzlí taky. Na dvě maršky se za stálého deště dopravíme v 11 hodin do Kutaisi. Déšť neustává. Zmar. Nálada na bodu mrazu. Vysílení.

Zmoklí jak slepice a zmrzlí jak psí bobky se s batohama nazdařbůh proplejtáme velkoměstem mezi lidmi na hlavní třídě, nevíme samozřejmě, kam hlavu složit. Ptám se jednoho pána, asi retarda nebohého, na gastínicu nebo kvartíru, vůbec chudák neví, co chcem my chudáci. Ptáme se dalšího ve stánku s opravnou obuvi na konci třídy, kde ně darogaja gastínica, v centru prý a posílá nás za roh. Tam natrefíme na pani, a jestli prej sháníme ubytko. Jasně. Už nás táhne do zablešeného, upoceného ekl pokojíku a za 20 lári na osobu. No neber to, 250 korun za jednoho na noc… (Mushkudiani Shalva, tel. [phone], Gamsachurdia č. 25, Kutaisi) Dvě noci do odletu tu snad přežijem. Rozvěsit mokré hadry. V koupelně teče jen studená, povlečení je nechutné, jenže spacáky máme mokrý, než aby se v nich dalo spát. Nejdřív dostanem jen jednu peřinu a prostěradlo, jako že by nám to mělo stačit, no tak… Vystříkáme postel diffusilem na komáry a vytuháváme do odpoledne.

Déšť lehce opadává, omrknem okolí, v sámošce mají skvělé kremrole, na nádražce v bufiku zas fazole, guláš soljanku a pivo. Vrhneme partičku kostek, v osm nás vypakují a my teda musíme do blešince. Rozhodnem se raději rozložit vlhké spacáky, než spát v jejich povlečení. Záchod rabótajet, hurá, ale teplá voda je na povel pana domácího, který ji musí někde spustit a pak u nás teče. V noci leje jak z konve („Jde to od moře,“ hlásí pan Chytrý, druhý domácí), tak jsme rádi za blešinec s plechovou střechou, do které to bubnuje.

25. 9. čtvrtek – Kutaisi, Prométheova jeskyně

V devět ráno za drobného deště ze zatažené oblohy, což obzvlášť na periferii gruzínského druhého největšího města působí skličujícím dojmem, mažeme do sámošky pro sladkosti a kefír. Z nádru, který je naštěstí blízko, se dvěma marškama s přestupem doplácáme k Prométheově jeskyni vzdálené 22 kilometrů od Kutaisi. Je to pecka. V roce 1984 objevená jeskyně už má sice turistické centrum, vstup 7 lári a paní průvodkyni, ale je krásná. Cesta dlouhá 1 kilometr s hloubkou 400 metrů je plná stalagmitů, stalaktitů různých tvarů včetně 8metrového stalagmitu. Jeskyní protéká potůček navazující na říčku na povrchu. Obvykle je možné projet se na loďce, ale prší a voda stoupá… Molo je pod vodou. V říčce v jeskyni žijí rybky a raci. Paráda.

Návrat opět dvěma marškama s přestupem, oběd na nádru v Kutaisi a výprava do poměrně hezkého, čistého (ulice čistí pravidelně zametači) a zrekonstruovaného centra s Kolchidskou fontánou, Meschišviliho divadlem a muzeem. Nad městem se tyčí kopec Ukemerion s chrámem Bagrati, tam nešplháme, najdem jiný kostel, kde zapálíme dvě svíčky. Standa za blaho gruzínského lidu. Přes restauraci v centru města s pivem a šašlikem se belháme zpět na naši periferii, na nádru v bufiku pivo a kostky a já už toho mám dost a mířím do blešince.

_______________________________________________________________________________

V Gruzii jsme celkem strávili tři týdny. Pro cestu do Gruzie nepotřebujete žádné vízum. Letenka z Katowic do Kutaisi stála i s poplatky 4500 korun s WizzAir, plus cca 1000 korun za spojená zavazadla do 32 kg. Jedna krosna i se stanem vážila průměrně 11 kg. Do Katowic se pohodlně a levně dopravíte se společností Tiger Express.

V úsporném režimu utratíte v Gruzii za tři týdny 250 eur, v méně úsporném maximálně 400 eur - započítáno cestovné, ubytování, jídlo a pití v restauracích a bufetech, vstupy do pamětihodností.

Výbava by měla obsahovat spacák, karimatku (my měli alutaťky), vařič (my měli na tekutý líh), lékárničku (ATB jsme nepoužili), opalovací krém, pláštěnku, teplé oblečení, plavky, čutoru, nůž, čelovku, mapu (doporučuji Kiwi-obchod s mapami, mapy už prodávají zalaminátované, tudíž nezničitelné).

Dvě baterie v zrcadlovce vydržely na celé tři týdny bez dobíjení, stejně tak baterka v telefonu vydržela bez dobití celou dobu (telefon zapnutý jen na napsání sms domů, že jsme v pořádku a nahlášení souřadnic pro všechny případy). Se psaním e-mailů domů moc nepočítejte, internet v Gruzii ještě není běžný.

Doporučujeme stránky Sakartvelo.cz, kde jsou nejrozsáhlejší informace o Gruzii. Děkujeme všem za podporu.